Rozpad a rozklad všeho křičí z dnešního světa. Režisér Hába a jeho Král Lear v Klicperově divadle

Režisér Michal Hába byl dnes hostem ranního vysílání Českého rozhlasu Hradec Králové, kde pozval diváky na zítřejší premiéru Krále Leara. Poslechněte si, nebo si přečtěte celý rozhovor.

Jak to vypadá? Za chvíli bude veřejná generálka.
Je to očekávání, je to prodchnutí i nadchnutí očekáváním s prvními diváky. Doufám, že jsme to v rámci všech provozních možností českého divadla stihli zvládnout a nazkoušet. Jsem zvědavý na první divácké reakce.

Býváte před premiérou nervózní?
Je tam nějaká nervozita, ale už přeci jen po těch letech se dá říci, že je to takový známý chleba.

Budete se po premiéře občas vracet do Hradce a sledovat, jak vaše představení žije dál?
Samozřejmě. Je to nějaká práce, udržovat inscenaci, dávat třeba nějaké připomínky, občas vše takzvaně zkontrolovat, říká se tomu umělecký dozor, zda to nikam neutíká. Ono se to nezdá, ale i na té nazkoušené formě se dají pozměnit významy, akcenty, energie souhry herců s diváky nebo i vnímání hlediště. Prostě posunout to do jiných rovin. Tedy je potřeba to udržet.

Ale jinak pro mě jako režiséra nastal samozřejmě čas odstupování od toho tvaru, přenechávání to nejen hercům, ale všem uměleckým i technickým složkám, které se na hře podílejí. Je to také svého druhu technika, znalost nebo um jako tohle zvládnout a nebýt u toho hysterický. A snažit se to udržet do posledních chvil v rukách.

Kolikrát jste už v Hradci Králové pracoval? Připomněl bych, že teď navazujete na Moliérova Lakomce s Filipem Richtermocem v hlavní roli, pak bylo velmi úspěšné představení Maryša pod vaším vedení. A Kdo se bojí Virginie Woolfové, to je také vaše práce.
V podstatě jste vyjmenoval všechno, asi kromě Černé vody, to byla vlastně má první práce v Hradci Králové. A všechny inscenace byly hezké. Když jste zmínil Filipa Richtermoce, tak si myslím, že Filip je asi jediný herec, který byl ve všech těch pracích. Máme spolu už takový speciální, ojedinělý vztah. Ale jsem za to rád.

Na co se tedy mohou diváci v Klicperově divadle těšit při představení Král Lear. Je to samozřejmě klasika, asi Shakespearovo nejznámější dílo. Troufnu si ale odhadnout, že ve vašem podání to bude něco jiného, protože vy jste osobitý režisér.​
​​​​​​To je vlastně eufemismus. To téma je, jak jste řekl hezky, klasika. A je třeba ho pojmout nějak jinak. Už jsem zavnímal, že se řeší, jestli to nebude moc kontroverzní. A je pravda, že já jsem v Hradci v řadě svých inscenací docela zkoušel různé postupy. Protože pocházím spíše z divadelní alternativy, tak jsem zkoušel, jak dělat ony takzvaně klasické tituly tak, aby byly co nejvíc současné. Aby se prostě vykládaly směrem ke dnešku, aby to nebyla jen nějaká tzv. modernizace, kdy jen herce navléknete do moderních kostýmů.

Ale stále se hraje jistá pietnost nebo inscenační tradice, která nesouvisí s těmi autory. Ať už je to Lakomec, který se prostě týká až mamonářského rysu současného světa. Nebo u Maryši, kde se to zase týkalo určité obchodovatelnosti všeho, včetně ženy, protože Maryša se vlastně prodává. Ve výsledku je vše jen obchod. A to nějakým způsobem vyvrcholilo u Krále Leara. Není to můj první Shakespeare, ale Král Lear mě velmi zaujal svým tématem. Je tam úplně vytknutý rozpad a rozklad všeho. To je něco, co křičí z dnešního světa.

Takže to téma vám konvenuje se současným světem?
Je to něco, k čemu se člověk najednou chce, ani ne snad možná vyjádřit, ale nějak se k tomu vztáhnout. A myslím si, že ať už je to rozpad ve společenském slova smyslu, nebo osobnosti, což se děje Králi Learovi, člověk tam prostě cítí a vidí rozklad ekosystému, demokracie, postupné hnědnutí společnosti. Mám pocit, že tohle všechno se nám v Learovi zračí. Proto jsme ho vybrali. Ale bude to asi trochu jiné, než by možná diváci čekali.

Teď bude generální zkouška a pak v sobotu premiéra. Může ještě režisér něco zastavit a změnit, když se mu to nebude pozdávat?
Dá se to zastavit. Ale ještě jsem v životě neudělal, že bych zastavil veřejnou generálku před lidmi. Stalo se mi, když se něco zaseklo, tak jsem zahalekal něco ve smyslu, jasně, v pohodě, je to generálka, vraťte to a jdeme znovu. Protože člověk něco dlouho zkouší, něco si představuje, má samozřejmě nějakou zkušenost, ale pak tam prostě přijdou živí lidé, a to se teprve něco děje. Ta inscenace je vlastně ve vzduchu a teprve to představení je konkrétní maso. Kolikrát jsou nejlepší reprízy až po několika uvedení, protože se to teprve zajede a vše se stane živým organismem.

Máme se na Krále Leara nějak psychicky připravovat, když půjdeme do Klicperova divadla?
Ono to zní, že člověk vidí témata rozvratu a rozkladu, to tam samozřejmě všechno je, ale už samotný Shakespeare je fenomén, to míchání vysokého a nízkého, také tragična a komična tam je. Když to člověk sleduje podrobněji, tak se najednou zarazí nad tím, jak je to krutý humor. Když potká bláznící Lear oslepeného Glostra a říká mu: poznal jsem tě, tys na mě mrknul.

Ten náš tvar možná může někoho překvapit, protože to není pietní výklad, ale myslím, že se velmi drží smyslu Shakespearova Krále Leara. Je to fenomén rozvratu, šílenství i humoru. Ale člověk se na to nemusí úplně naladit. Když po práci jde ještě jako do druhé práce, kde zažije tvrdou kulturu. Můžete prostě přijít a nechat to na sebe působit. Jsou tam vážná témata, ale je tam i humor.

Jak vy jste se vlastně dostal k divadlu? Jste rodilý Pražák, studoval jste katedru alternativního a loutkového divadla na Divadelní akademii múzických umění. Divadlo jste miloval odmalička?
Já mám v rodině takový filmový background. Tak jsem si spíše představoval, že budu dělat filmovou režii. Ale měl jsem zvláštní jasnozřivou úvahu, že bych se měl nejdříve naučit pracovat s herci, než se seznámím se všemi záležitostmi okolo, jako je střih a kamera. Tak jsem si řekl, že půjdu na divadelní školu, kde je to vyloženě o kontaktu s herci. A už jsem u toho zůstal, protože živost divadla mě fascinuje.

I to, že si tím člověk nepostaví žádný pomník, inscenace vznikne, děje se a pak už zase není. Nějaký záznam, to je pouze svědectví, to není onen živý tvar. Takže mám někdy pocit, že to je i o nezahlcování světa dalšími a dalšími produkty. Divadlo je skvělé v tom, že je naprosto antiproduktové. A to je vlastně skvělé, protože jinak se všechno nějak oceňuje, stává se z toho produkt a předmět. A tohle mi přijde jako takový protipohyb.

Film vás tedy už neláká?
Je to takové dvojlomné. Když vidím film zdálky nebo vůbec nějakou audiovizuální tvorbu, což jsou dnes hlavně seriály, tak mi to přijde strašně byznysová věc. A moc se mi tam nechce, což ale nesouvisí s tím, že jsem odvrhl formát obrazu, 2D a střihu, to mě baví. Inscenace, které dělám, jsou hodně střihové. Stříhám ale jinak, světelným designem nebo hudbou. Ale, všechno se může ještě stát.

Nikdy neříkej nikdy. Tak si Krále Leara užijte. Já totiž nevím, jestli vám mám popřát, užijte si to. Hercům se přeje, zlomte vaz a na to se odpovídá čert vás vem. Ale ano, já říkám často hercům, hlavně si to užijte.