RECENZE: Medvědi balancují na hraně lákavé parodie, ale nespadnou do ní

Fenoménem bratří Nedvědů a českým trampingem se inspirovali v královéhradeckém Klicperově divadle. V nové inscenaci nazvané Medvědi zazní proslulé fláky Honzy a Františka ve vytříbeném podání jejich hereckých představitelů Jana Sklenáře a Jana Vápeníka. Autorka scénáře Simona Petrů a režisérka Anna Petrželková portrétují bratrské duo s tragikomickou nadsázkou, ale zároveň s empatií.

Už před několika lety, rovněž v hradecké Besedě, vytvořil v podobném duchu David Drábek – zjevně fascinován paradoxním životním příběhem Heleny Fibingerové – postavu koulařky Mileny ve své autorské inscenaci Koule.
To v divadelně hravých a mile insitních skečích vyprávějí Medvědi příběh bratrů vyrůstajících v osadě pod dozorem charismatického otce, který jim nekompromisně vtlouká trampské ideály. Dva malí kluci – v prostoru potaženém plyšovou tapetou s maskáčovým vzorem a u falicky trčícího totemu – jsou vrženi do obskurní, ale opravdově prožívané romantiky planoucích ohňů, hučící řeky a nebe posetého hvězdami.
Nasávají atmosféru víkendových příměstských vlaků, prožívají první bizarní erotické okouzlení… Rituálně stvrzují bratrství po vzoru Vinnetoua a Old Shatterhanda a později, v čase slavných vítězství na Portě, zažívají fanynkovské orgie v podobě počůraných kalhotek vržených na pódium.
Jsou tu i scény připomínající trampský odboj. V těch ovšem pověstná imaginace režisérky trochu selhává, když se soustředí na motiv psacího stroje a rozházených papírů. Vypadá to, jako by hlavní protirežimní činností trampů bylo opisování samizdatové literatury.
Inscenace balancuje na hraně lákavé parodie, ale nespadne do ní. V podstatě svědčí o tom, že tvorba Nedvědů má svým způsobem autentické kořeny – jakkoliv se mohou jevit jako směšné. Za to, že se bratři nakonec stali vysmívanou součástí kotlíkářského kýče, do jisté míry může měnící se společenský kontext, v němž se kvůli svému bytostnému ustrojení ocitli „nazí“ a naprosto bezbranní.
Představení Medvědi na první pohled vypadá jako ironická taškařice, ale v podtextu představuje bratry na pozadí měnící se české společnosti jako tragikomické hrdiny, kteří prožívají svůj úžasný vzestup vrcholící strahovským koncertem se sedmdesáti tisíci diváky i hluboký pád do nemoci, stáří a zapomnění – inu „zvony zvoní jen chvíli…“
Medvědi mají našlápnuto na divácký úspěch. Paradoxně i díky masové oblíbenosti někdy ironizovaných nedvědovských písní a kvůli jejich životní filozofii. V poslední době se vůbec „roztrhl pytel“ s divadelními inscenacemi, které s větší či menší nadsázkou portrétují výjimečné osobnosti umělců nebo sportovců a někdy trochu kalkulují se zájmem médií o mírně skandální divadelní ztvárnění. Svérázné biografie jsou ale i příležitostí k úvahám o české minulosti, společenských náladách, fenoménech či vkusu.

Od Jágra po Nedvědy

■ Životopisné divadelní fikce zažívají boom. Nominace na divadelní ceny aktuálně sklízí představení Velvet Havel z pražského Divadla Na zábradlí. Jeho autor Miloš Orson Štědroň ale už podobně portrétoval Jaroslava Haška, Antonína Dvořáka nebo architekty Gočára, Plečnika a Janáka. ■ Ve Zlíně vznikly inscenace o cestovatelích Hanzelkovi a Zikmundovi nebo o Baťovi. ■ Autorky Medvědů přivedly v brněnském Divadle Husa na provázku na jeviště fotografa Miroslava Tichého i Strýčka Jedličku. ■ V pražském Studiu Hrdinů se hrála inscenace o Juliu Fučíkovi a někde na počátku řady těchto životopisných divadelních inscenací byl Jaromír Jágr – Kladeňák autorů Petra Kolečka a Tomáše Svobody.