RECENZE: Fligny, koks a kutilové - Tarantino na divadle?

Diváci královéhradeckého Klicperova divadla jsou otrlí, umělecký šéf David Drábek je nešetří.

Na to, že jde o hlavní scénu jednoho východočeského krajského města, je zdejší programová dramaturgie nezvykle progresivní a provokativní. 

Inscenace, kterou Klicperovo divadlo v Hradci Králové nyní uvádí, je bláznivá komedie o neschopných zlodějíčcích říznutá muzikálem o chudé dívce, která přišla ke štěstí. Režisér Jan Frič skrze hru působí, jako by se tak strašně bál, aby se divák nezačal nudit, že je pro zábavu ochoten udělat nekriticky vše. Zkombinuje nezkombinovatelné. Nezalekne se barevného plastu, vulgarit a násilí ani rasismu, nešťastné lásky se šťastným koncem, ani několik desítek let prošlých populárních písní. Dialogy připomínají filmy Quentina Tarantina, až na to, že jsou ještě mnohem ujetější a mimóznější. Dočista nic tu není navážno.

Fričovi se daří budovat si imidž divadelního veksláka v červeném saku, zrcadlových brýlích a se zlatým řetězem na krku, jenže s mozkem. Svým přístupem (kdy se tváří jako bez mozku) zpochybňuje samotné divadlo. Bourá jej jako vznešený prostor, kam se lidé hezky oblečou a s důstojným pocitem se dívají, jak jim někdo předvádí svůj úzký pohled na svět, přičemž ochotně konzumují tento pohled jako vysokou kulturu. Nedá se ale říct, že Frič pouze narušuje a bourá, když přitom zároveň hned zase staví. A co? Neviditelný prostor svého momentálního pocitu na troskách toho, co považuje za obecné. Za zástupný symbol tohoto pocitu by se dal označit Fričův novodobý betlém, v němž se přišli pacholátku uklonit tyranosaurus Rex, Bart Simpson, Darth Vader a panenka Barbie, přičemž panenku Marii nahradila servírka z Gyrosu jménem Pamela, která zlodějíčkům pomohla směnit staré bankovky za nové.

Frič působí, jako by se zasekl na půli cesty mezi pubertou a dospělostí či mezi punkem a spořádaným životem a tuto svou situaci reflektuje a těží z ní svou poetiku, která musí být blízká všem, kterým je pubertální svoboda drahá, ale zároveň cítí odpovědnost, jež právě takový druh absolutní svobody vylučuje.

Spirit je zčásti Fričovým osobním vkladem, který původní text francouzského dramatika, režiséra a herce Mohameda Rouabhiho až tolik neobsahuje. Rouabhiho hra, která je autorovou první realizací v češtině, je parodií na crazykomedie, je parodií na parodie. Humor má zdravý základ v tom, že jsou všechny postavy zaručeně o hodně hloupější než většina diváků a jednou za čas z nich překvapivě vypadne něco rozumného či citlivého, asi odposlechnutého a rozhodně nečekaného. Znovu tím připomínají typické filmové postavy režiséra Quentina Tarantina.

A Frič se k tarantinovskému stylu „parodie parodie" také zlehka hlásí, i když dovede být syrovější a sebekričtější, ale na druhou stranu vlastně zase méně opulentní a svůdný, a tak zde přívlastek tarantinovský evidentně prostě slouží jako rychlé a snadné přirovnání, které možná není vůbec přesné...no ale aspoň něco.

Osoby a obsazení

Sergio - Jiří Zapletal
Ritchie - Vojtěch Dvořák
Tony - Ondřej Malý
Jo - Jakub Tvrdík
Franckie - Jiří Panzner
Pamela - Pavlína Štorková
Pan Casali, Pan Basmati a Matka - Filip Richtermoc

REŽIE: JAN FRIČ
Dramaturgie: Jana Slouková. Překlad: Jan Tošovský. Scéna: Nikola Tempír. Asistent scénografie: Mariana Kuchařová. Kostýmy: Vladimíra Fomínová. Hudba: Jakub Kudláč.

KATEŘINA NECHVÍLOVÁ - Literární noviny (16.12.2014)