Pavel Khek: Divadlo by se mělo vyjadřovat k aktuálním problémům.

„Mou doménou je zejména pečlivá práce na hereckém tvaru, to herecké v každé inscenaci se zkrátka nedá dohnat žádnými gesty,” říká režisér Pavel Khek, který začíná druhou sezonu na pozici uměleckého šéfa v Klicperově divadle v Hradci Králové. Do Vizitky Českého rozhlasu Vltava ho pozvala Markéta Kaňková.

„Herecký soubor se s režisérem pozná hlavně při samotném režírování, proto jsem první rok chodil kolem divadla tak trochu mlsně,“ popisuje režisér Pavel Khek první měsíce v Hradci Králové. Celá sezona už byla naplánovaná předchozím týmem a nový umělecký šéf tak musel přečkat období očekávání.

Letos tu načíná sezonu druhou, a do aktivní práce se nakonec pustil v momentě, kdy Českou republiku dostihla koronavirová pandemie. „Naposledy jsme hráli v únoru a taková ta zápasová praxe prostě chyběla. Ale už premiéra Tří kamarádů se podařila, soubor máme kvalitní, jinak bych do Hradce ani nešel,“ odkazuje k první letošní premiéře, adaptaci  slavné knihy E. M. Remarqua.

Svou prací bude navazovat na silné roky, kdy umělecký směr Klicperáku určovali v Hradci oblíbení režiséři Vladimír Morávek nebo David Drábek. „Každý jsme úplně jiný, mně chybí Davidovo psaní, ale zase mám chuť uvádět současné české i zahraniční texty, ostatně i Vladimír Morávek režíroval Ptákovinu od Kundery. Nejsem ale režisér opulentních gest, mou doménou je zejména pečlivá práce na hereckém tvaru. To herecké v každé inscenaci se zkrátka gesty nedá dohnat, což byla i hlavní zpráva ode mě směrem do divadla,“ vysvětluje Khek.

Do Hradce přišel i proto, že místní publikum je zvyklé přijímat kontroverzní náměty. „Mou povinností je nabízet tu široce otevřený vějíř témat, ze kterých si vybere každý obyvatel Hradce. Na druhou stranu mám pocit, že můžu přinést jakýkoliv text a diváci ho vezmou. Dřív jsem dělal spíš v konzervativních divadlech, tady můžu roztáhnout křídla.”

Tady máte svět k zamyšlení

Pavel Khek do divadla nastoupil v době, kdy soubor poznamenal odchod několika hereckých stálic – například Sáry Venclovské nebo Jana Sklenáře. Ansámbl tak bylo třeba doplnit, což se nakonec podařilo. Personální úkoly tím ale neskončily. „To je nikdy nekončící mravenčí práce, hercům je třeba dávat různé úkoly, aby nezabředli v jedné roli. Jsem v té mravenčí práci ohledně souboru pes, pokaždé potřebuju vědět, že mám pro všechny herce práci, že pro ně mám větší i menší role.“

Jak Khek ve Vizitce řekl, divadlo by se mělo vyjadřovat k aktuálním problémům. On sám by ale chtěl přinášet hry, které v sobě nesou  konsensus. „Nechci už do tak rozdělené společnosti vrážet větší klín. My nehrajeme o tom, jestli je dotyčný blbý nebo hodný, ale o hodnotách.“ Navazuje tak například na inscenaci Čapek, která měla v jeho režii v Městských divadlech pražských premiéru v roce 2017. „Divákům jsme jen předkládali Čapkovy myšlenky. To, co se pak v publiku dělo, mě hodně překvapilo. Čapek třeba horoval za pomoc německým migrantům, a v publiku to vřelo. Nebylo to ale nenávistné, bylo vidět, jak se lidé zamýšlejí. Říkal jsem si, že tohle je svět, který se dá najít i v dalších hrách.”

Svět k zamyšlení zkusí nabídnout i chystané představení Lidé, místa, věci, které Khek zkouší na královéhradecké scéně pro mladší publikum Beseda. Představení o drogově závislé herečce chce mluvit o tom, jak většími i menšími závislostmi zkoušíme přebíjet přítomnost.

Pod Khekovým vedením čeká v Hradci na zpracování také kniha Aleny Mornštajnové Hana, na řadu přijde i Josef Škvorecký a čeští básníci – Vladimír Holan, Jiří Orten a další. Práci s jejich texty vnímá Pavel Khek jako svého druhu návrat ke kořenům. A také jako diskusi tom, jak dnes nahlížet na československou minulost.