Deník zloděje

Mysteriózní opera na texty Jeana Geneta a Bedřicha Bridela pro jednoho činoherce - zpěváka (Miloslav König) s hudbou Martina Dohnala v režii Jana Nebeského.

Jean Genet se kočkuje s Bedřichem Bridelem, současná imaginace z okraje společnosti s imaginací barokní. Zvláštní a odvážné propojení deníků „prokletého“ dramatika, spisovatele a recidivisty Jeana Geneta, v nichž popisuje svou jedinečně sebedestruktivní filozofii zločinu a krásy, s významnou českou básnickou skladbou z doby baroka autora Bedřich Bridela Co Bůh? Člověk?, nabízí provokující směs a nečekané vazby. Narcistní a bezohledně infantilní deník plný rozkoše, strachu a vzdoru proti jakékoli autoritě, se překvapivě ladně vine k prudkému a horkokrevnému vyznání a zanícení Bridela, který leží u nohou svého Boha, jako Genet leží pod nohami toho kterého milence. V obou textech kypí příbuzná touha a volání, podobná horečka těla, které chce patřit. Splynout. Nalézt Ráj. Extrémní pnutí mezi tělem a duší, jejich svár v baroku mnohokrát popsaný, se naplňuje v činech a vztazích, žitých Genetem. Prožívání vlastní nízkosti, jako vědomě přijaté pozice, se přibližuje sladkému ponížení Bridela, který rýmuje jako děcko, v pravidelném rytmu a bez okras. „Já nad slámu, květ, seno, / jako pléva jsem laciný, / i nad žabí plemeno, / špatnější, i nad luštiny; / já pravdy stín zatmělý, / nejsem něco, než nijakost, / já jsem šat, střep zetlelý, / mrcha, mrva, kůže a kost.“  Barokní zpěv střídají důvěrná, leč věcná sdělení prostituta a zloděje.